Požitkáři

Děj začíná skvělým monologem Jakuba Žáčka (bravo!), kterým sděluje, že hlavním tématem večera bude pomíjivostt života a smrt jako středobod všeho.
Následně na jeviště postupně přichází další postavy, tvořící poněkud nesourodou společnost. Není jasné, co je spojuje a proč tam vlastně jsou. Jakoby se všichni snažili ubíjet čas a zoufale na něco čekali, jenom není jasné na co. Ani nápověda úvodního monologu mi příliš nepomohla. V průběhu dějě přijde vysvětlení, které jsem pochopil takto:
Vše se odehrává na jakémsi posledním místě lidské existence. Lidé zde musí po skončení svých pozemských životů čekat na svou skutečnou, definitivní smrt. Ta nastává v momentě, kdy jsou navždy zapomenuti (naposledy je vysloveno jejich jméno). Ti, kteří se zde ocitli, si přejí pouze dostat se odsud pryč, zemřít opravdu a navždy. Jsou zde uvěznění s lidmi, které si nevybrali, jejich žití pro ně skončilo (proto "Požitkáři"?). Nedaří se jim najít v jejich další existenci zde žádný smysl, takže zažívají pouze bezúčelnou ubíjející nekonečnou nudu.
Možná i v našich skutečných životech občas zbytečně marníme čas čekáním na tu pravou chvíli, kdy můžeme být šťastní a spokojení. Asi bychom neměli čekat a vychutnávat si každý přítomný okamžik, abychom se vyhnuli ubíjející nudě a bezúčelnému přežívání.
Představení, tak jak jsem ho pochopil, se dotýká poměrně vážných témat, i když to na první pohled nemusí být zřejmé. Možná ho chápu temněji a depresivněji, než autoři zamýšleli...

Další level temnoty, tj. zda máme na ty, kteří nejsou mezi námi, co nejrychleji zapomenout, abychom je vysvobodili z toho podivného hotelu "na konci", to jsou myšlenky, které snad ani nebudeme naznačovat (vtip ).